Nevíme, co je to za kouzlo, ale někdy se knihovna změní v oceánskou loď a malí čtenáři zas v plavčíky a námořníky. Prostě tak nějak najednou víme, k čemu je kompas a jaký vítr nám fouká. To se přesně stalo 30. března, kdy leckterá knihovna pořádala Noc s Andersenem. I knihovna ve Skutči napjala svoje plachty. Leč popořádku…
Když všechny vichry a bóry utichly, nastoupily tři posádky na své plachetnice a vypluly. Na každé velel palubní důstojník a celé flotile velel první důstojník z vlajkové lodi. Pro ukrácení chvíle jsme vzali ještě starého mořského vlka De Vika a čipernou indiánskou babičku.
Nahoře ve své kajutě zatím admirál Andersen zkoumá v mapách, jak se dostat k ostrovu, který nese jeho jméno. Nejdříve si posádky vyrobily lodní deníky, každou podrobnost plavby je nutno pečlivě zapsat. A taky je třeba nachytat mořské koníky, těmi bude admirál vyznamenávat nejlepší námořníky.
No a pak jsme napjali plachty. Čerstvý vítr, směr západ, nic lepšího jsme si nemohli přát. Starý mořský vlk De Vik nám daroval láhev se špuntem, vosk a sirky, zrovna když jsme proplouvali Tomáškovým průlivem.
Najednou se setmělo a nastávají první potíže. Jeden námořník ulovil albatrosa. Bájný mořský pták, dobře zauzený, chutnal skvěle (vypadal skoro jako kuře), ale mělo to jeden kaz – zabiješ albatrosa, budeš mít smůlu! A ta přišla. V husté mlze se nám nedaří přečíst signály z druhých lodí a ztrácíme ve tmě směr. Nevíme, co dělají kamarádi z flotily. V tu chvíli se admirál Andersen rozzlobil a nařídil, že si mužstvo prozkouší.
Dal jim například skasat plachty na čas, což v noci není žádná procházka. Dále je prověřil z vázání uzlů, věřte nebo ne, někteří námořníci nakonec zvládli lodní smyčku za skvělé dvě a půl vteřiny. Tři námořníky poslal Andersen do podpalubí, aby tam ve tmě zjistili pouze svou chutí, co je v sudech za tekutiny. V prvním bylo mléko, v druhém černý čaj, do třetího natekla slaná voda, pak džus, v pátém kofola a šestý sud byl plný čaje ovocného.
Zkoušky dopadly nakonec celkem dobře, nikdo nebyl hozen přes palubu a posádka se dala do hazardu, přesněji do hraní kostek. Zároveň si námořníci poslechli vyprávění indiánské babičky, která jim k tomu ukázala lapače snů. Prakticky vzato je to zařízení z proutků a nití, které si vyráběli Indiáni, aby s jeho pomocí zachytili špatné sny a ty dobré nechali skápnout po peříčku dolů na sebe. Umělecky vzato je to krásná a užitečná věc – to už proto, že Indiáni měli asi více důvodů k těm špatným snům.
Celé to skončilo málem vzpourou!!! Když první důstojník zavelel ke spánku, začala posádka reptat. Stačilo pohrozit několika běžnými tresty, jako třeba ráno bez snídaně a rumu, a spalo se ostošest. Tedy spalo by se ostošest, kdyby nezačala hrozně vrzat loď. Půlka posádky kvůli tomu nemohla zabrat.
A ráno? Obrovské překvapení. Plujeme přímo kolem Andersenova ostrova. Naskákali jsme do člunů a hurá na ostrov. Zasadit vzácný strom farytaleus andersenis trvalo jen chvilku a zakopat láhev se vzkazem taky. No, až tu příští rok přistanou další námořníci, to si počtou.
Naše flotila se vrátila v pořádku, měla taky dobrou posádku. Admirál zářil štěstím a my jsme v přístavu volali k obzoru: „Ahoj, moře!“ A mám takové tušení, že nám moře něco odpovídalo.
